Nejvyšší soud mění pravidla pro vymáhání dluhů

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 2841/2025 a 20 Cdo 2680/2025 významně zasáhl do dosavadní praxe využívání notářských zápisů se svolením k přímé vykonatelnosti podle § 71a notářského řádu. Tento nástroj věřitelé běžně používají k zajištění pohledávek a k rychlejšímu vymáhání dluhů. Notářský zápis totiž může sloužit jako exekuční titul, díky němuž se věřitel v případě neuhrazení dluhu nemusí nejprve domáhat svého nároku v soudním řízení, ale může rovnou podat návrh na exekuci.

Podle Nejvyššího soudu však jednostranné uznání dluhu zachycené v notářském zápisu nelze vykonat v části, která se vztahuje k nárokům, jež v době sepsání zápisu ještě nevznikly. Soud vycházel z toho, že úroky z prodlení i smluvní pokuta představují samostatné hmotněprávní nároky. Ty vznikají až okamžikem prodlení dlužníka, nikoli již při samotném sepsání notářského zápisu. Pokud tedy nárok na úroky z prodlení nebo smluvní pokutu vzniká teprve následně v důsledku porušení povinnosti dlužníka, nemůže jej dlužník předem platně jednostranně uznat jako již existující dluh.

Dosavadní praxe, kdy byl v jednom notářském zápisu s přímou vykonatelností zahrnut nejen samotný dluh, ale také jeho příslušenství a budoucí sankční nároky, se tím stává v této podobě problematickou a prakticky nepoužitelnou.

Dopady této změny budou citelné zejména v bankovním sektoru, významné jsou však i pro běžné podnikatelské vztahy. Doporučujeme proto prověřit nastavení procesů zajišťování pohledávek, zejména tam, kde se dosud využíval model, při němž se uznání jistiny kombinovalo s uznáním budoucích sankcí v jediném notářském zápisu uzavíraném například současně se smlouvou o úvěru.

Do budoucna bude klíčové správně načasovat sepsání notářského zápisu, případně zvážit jiné formy zajištění pohledávek, které budou odpovídat aktuálnímu výkladu Nejvyššího soudu.