Důležité rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k holdingovým strukturám!

Nejvyšší správní soud vydal pod č.j. 10 Afs 16/2023 – 97 letos v červenci rozhodnutí, které vzbudilo značnou pozornost nejen mezi transakčními, právními a daňovými poradci, ale především mezi podnikateli.

Ve stručnosti šlo o případ založení holdingu, tedy vytvoření mateřské a dvou dceřiných společností, spojené s restrukturalizací majetkových podílů v dceřiných společnostech a jejich uspořádáním. Krátce poté došlo k převedení nerozděleného zisku z dceřiných společností do holdingu, přičemž téměř všechny prostředky byly použity na vyplacení kupní ceny bývalému společníkovi, a holding si dokonce musel vzít bankovní úvěr, který postupně splácel ze zisku společností.

Finanční úřad v roce 2020 tuto operaci neakceptoval a dceřiným společnostem vyměřil srážkovou daň. Společnost se zdaněním nesouhlasila, podala odvolání a bránila se i žalobou, nicméně u Krajského soudu v Českých Budějovicích neuspěla. Krajský soud, stejně jako finanční úřad, měl za to, že došlo ke zneužití práva ve snaze vyhnout se zdanění. Správce daně i soud totiž považovali tuto transakci za „optimalizační“ schéma, které mělo prostřednictvím holdingu umožnit vyhnout se zdanění (situaci, kdy podnikatel vlastní několik společností, založí si holding, kterému prodá své společnosti, které vlastnil 3 roky u a.s. či 5 let u s.r.o., a tím vznikne pohledávka za holdingem, který ji hradí ze zisku dceřiných společností – zisk, který je řádně zdaněn daní z příjmu právnických osob). Vlastník, coby fyzická osoba, je pak osvobozen od daně z příjmu a firmy se vyhnou srážkové dani ve výši 15 %. Letos v červenci však Nejvyšší správní soud dal firmě za pravdu a rozsudek zrušil. Nejvyšší správní soud neshledal ve vytvoření holdingu primárně snahu vyhnout se zdanění, nýbrž připustil i další důvody pro vznik holdingu, kterými podnikatelé v obhajobě argumentovali.

Uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu tak zásadně přispívá k vymezení pojmu zneužití práva, tedy k tomu, co lze za zneužití práva považovat a co nikoli. Nejvyšší správní soud rovněž konstatoval, že „Daňové orgány v této věci jednak nedostatečně zjistily skutkový stav, jednak věc nesprávně posoudily.“ Správce daně tak musí případ posoudit v širších souvislostech.

Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal, že by vytvoření holdingu bylo umělé za účelem získání daňové výhody, a poukázal na to, že zneužití práva nelze konstatovat, aniž by byly řádně vyhodnoceny širší souvislosti, tedy ekonomické, právní a další důvody a pohnutky pro realizaci konkrétní transakce, které je třeba také zohlednit. Pro závěr o zneužití práva nestačí, že výsledek provedených operací je z hlediska daňového práva nežádoucí (tj. byl naplněn objektivní prvek zneužití). Daňové orgány musí prokázat i existenci subjektivního prvku – tedy že získání daňové výhody bylo jediným, nebo alespoň převažujícím důvodem jednání daňového subjektu.

Ty, kteří uvažují o vytvoření holdingové struktury primárně za účelem vyhnutí se daňové povinnosti a kteří holdingovou strukturu tvoří, aniž by k tomu měli relevantní právní a ekonomické důvody (např. řízení rizik spojené se vstupem investora, expanze podnikání, nové akvizice, mezigenerační předání apod.), lze varovat, neboť finanční správa se na zneužití práva při vytváření holdingů dlouhodobě zaměřuje a odhadem probíhá desítky řízení. Naopak podnikatelé, kteří holdingovou strukturu budují ze smysluplných důvodů, mohou mít o krok blíže k jistotě, že nebudou paušálně perzekvováni.

O tom, zda finanční správa či soud označí holdingovou strukturu za uměle vytvořené optimalizační schéma (fiktivní strukturu bez skutečného opodstatnění či funkce) a konstatuje zneužití práva, nebo zda půjde o legální operaci, nakonec rozhodnou podstatné „detaily“ – tedy mimo jiné to, zda bylo získání daňové výhody primárním cílem, nebo jen druhotným efektem transakce, která má obhajitelné právní, ekonomické či jiné důvody.